Sebeobranná střelba SORUDO

13.12.2011 // Petr Čapek

Sebeobranná střelba

V ČR je přes 700 000 legálních střelných zbraní. Odhady nelegálních střelných zbraní začínají zhruba na 750 000, objevuje se i zhruba milionový odhad. Potkat na ulici střelnou zbraň je daleko jednodušší, než si člověk běžně myslí.

Nicméně my nemyslíme jako běžný člověk a rozhodli jsme se do našeho portfolia kursů přidat i střelecký výcvik.

Běžný uživatel zbraně (a nedělejme si iluze, patří mezi ně i většina členů ozbrojených sborů) považuje za střelecký výcvik to, že jednou za měsíc, za dva vyrazí na střelnici, tam si vystřílí krabičku nábojů na 15 metrů do statického terče a jde zase domů. Když to chce přiblížit realitě, zkouší navíc tasení z pouzdra. Takové pojetí je ovšem bližší sportovní střelbě než reálné sebeobraně. To ale rozhodně není cesta, kterou bychom chtěli jít.

Rozhodli jsme se jít (jako už několikrát) naší vlastní cestou. Začali jsme stavět na drilech a postupech které používá například i 601. Skupina speciálních sil. (Však máme taky některé instruktory společné ;-) )

V Mexiku jsme měli také možnost sledovat jak cvičí a střílí Ochranná služba ministra vnitra, od našich žáků jsme měli možnost naučit se jak probíhá opravdová mexická pouliční přestřelka. Většina z našich instruktorů to poznala doslova na vlastní kůži…

Teď to už jen stačilo aplikovat do střední Evropy a do civilní sféry.

Začali jsme teorií, jak moc je vlastně střelná zbraň reálně nebezpečná, shrnuli její výhody i nevýhody a srovnali odlišnosti jejího použití s jinými zbraněmi.

První otázkou bylo, jaká bude “cílová skupina” našeho kursu. A odpověď byla hned od začátku jasná – náš kurs bude pro všechny. Jako všechno v SORUDU – pokud to nefunguje všem, není to univerzální a není to dobré. Není to SORUDO :-).

Rozhodli jsme to koncipovat tak, aby i člověk, který drží zbraň poprvé v životě byl schopný bránit sebe a své blízké. Důležitý byl pro nás samozřejmě i výběr frekventantů našeho kursu. Už u základních kursů si velmi vybíráme, koho budeme učit, čistý trestní rejstřík je samozřejmostí. Střelecká příprava je ovšem o stupeň vyšší level – a tady nás musel jeden každý zájemce přesvědčit o tom, že je morálně způsobilý natolik, aby takové informace nezneužil. Musel s námi mít už dost odcvičeno, protože až v krajních situacích poznáte, jaký člověk doopravdy je…

Také jsme se zamysleli nad vzdáleností střelby. 10 – 15m. Kdy opravdu se člověk brání na 15m? Většina útoků probíhá v noci – jak chcete na 15 metrů zjistit, že je někdo ozbrojený nebo že se chystá zaútočit? Reálné ohrožení je kolem 2–6 metrů, tak proč se neučit střílet rovnou na tuhle vzdálenost?

Jaký způsob tasení použít? “Hrábě” nebo odhození cípu bundy? Odpověď je až překvapivě snadná – žádný. Pokud útok probíhá, nemá smysl tahat zbraň na přímou obranu. Je prokázáno (a my jsme se opravdu snažili to překonat), že pokud je útočník s nožem pod 7 metrů, není šance stihnout vytáhnout zbraň, natáhnout, zamířit a trefit agresora. Prostě není (… a testovali jsme to na zkušených střelcích).

Je lepší se bránít jinak. A další, neméně podstatná věc – kdo z “civilů” má zbrojní průkaz? A kdo z těch co ho má nosí zbraň běžně s sebou? Tak vidíte. Samozřejmě známe lidi, co s sebou nosí běžně zbraň, ale to jsou opravdu krajní případy. … Já už jsem toho taky nechal – opravdu ;-).

(Tady musím udělat soukromou vsuvku. Posledních 13 let jsem s sebou nosil zbraň opravdu pořád. Ne snad proto, že bych se nějak bál – ale pocit, že se někde bude něco dít a já nebudu moct účinně zasáhnout mi nedělal dobře. Takový syndrom filmového hrdiny, řekl bych :-). Postupem času, jak přibývaly zkušenosti a možnosti, nechal jsem toho. Nebylo to nějaké zásadní rozhodnutí, ale jednoho dne jsem zjistil, že situaci vyřeším lépe bez střelné zbraně.

Takže jsme k tomu přistoupili tak, že jste se zmocnili zbraně toho kdo vás napadl a musíte odrazit útok jeho společníků.

Má to několik výhod. Získali jsme čas který bychom ztratili drilováním tasení – to je samo o sobě cvičení na měsíce. Tím jsme mohli přistoupit k důležitějším věcem. Navíc jsme výrazně zvýšili bezpečnost – tasení je vždy rizikové. (Jeden můj známý střílel na republikové závody IPSC, jeho rekord je cca 0,3s od chycení zbraně po zásah. Bohužel to bylo jeho vlastní stehno, čistý průstřel.)

Zásahová zóna. V profesionálních sborech dnes převládá systém dvojstřelu do hrudníku, následovaný eventuelně i ranou do hlavy. To nám nepřišlo dobré pro naše použití. Pokud netrefíte životně důležitý orgán útok může trvat i dál, pokud nemáte nastříleno, druhá rána navíc jde mimo. Nesmíme zapomenout ani na neprůstřelné vesty – pokud ji někdo bude mít, hrudník pokryje zaručeně.

A to nemluvím o zásahu hlavy. Zvyšuje se tím enormně riziko zásahu nezúčastněné osoby, nehledě na právní dohry takové střelby – jako zásadním faktoru sebeobrany. Naše zóna je proto jinde.

Když to shrnu:

• naučili jsme účastníky základní teorii o funkci zbraně,
• funkční manipulaci se zbraní,
• efektivní manipulaci s nalezenou cizí zbraní
• zásah do vitálních zón na kontaktní vzdálenost.
• … a to vše v téměř každé myslitelné poloze, v jaké se můžete ocitnout.

Závěrečná modelová situace naučené drily doplnila o sebeobranou část celého boje – a to vše s důrazem na osobní prožitek – a samozřejmě s důrazem na bezpečnost.

Kurs byl velmi přínosný pro účastníky, co drželi zbraň poprvé v životě i pro matadory s několikaletými zkušenostmi. Zbavili jsme je strachu ze střelných zbraní – ovšem při zachování respektu před nimi. Bylo to funkční, bylo to poučné, bylo to zábavné. Bylo to SORUDO …

Více se dozvíte na našem kurzu Pistole pro pravidelné cvičení Basic.