Odzbrojení společnosti

Navazujeme na naše oblíbené mýty v sebeobraně. Seriál na Playtváku skončil a budeme si nyní opět číst. 🙂

Aktuálně za nás další mýtus popsal a zpracoval jeden náš nadšený klient z kurzů sebeobrany a jeho práce je natolik dobrá, že jsme se ji rozhodli s jeho dovolením zveřejnit jako jeden z našich mýtů v sebeobraně.

Bylo nám jí také líto zkracovat, proto jsme postupně zveřejňovali 12 dílů, které Vám mohou otevřít oči, pokud věříte, že odzbrojení společnosti je cesta ke zvýšení bezpečnosti. Zde je práce už nerozkouskovaná, nýbrž celá v původním znění.

Jsme ti poslední (velmi obrazně řečeno), kteří by podněcovali lidi k nošení zbraní, nicméně odzbrojení bychom jako aktivní střelci také neuvítali.

Ale nyní už k samotné práci, kterou ponecháváme bez úprav v původním znění.

Úvod:

V moderní evropské společnosti snad neexistuje předmět opředený tolika mýty, jako střelná zbraň. Drtivá většina lidí ví, co to je, ale nemá s ní jakoukoliv praktickou zkušenost. A co neznáme, toho se bojíme. Názor obyvatelstva je tak formovaný téměř výhradně pověstmi z druhé ruky a sdělovacími prostředky, které mu předkládají pouze pečlivě vybrané střípky celkového obrazu.

Stane-li se „obyčejný člověk“ jednou za několik let svědkem zneužití zbraně či neprofesionálního zacházení s ní, snadno dojde k závěru, že takové chování je pro držitele zbraní normou. Je to totiž zpravidla jediný okamžik, kdy zbraně kolem sebe vnímá. Neuvědomuje si totiž, že během svého života potkal tisíce zákona dbalých a slušných držitelů zbraní, kterých si vůbec nepovšiml.

V souvislosti se zbraněmi, dlouhodobě rezonují v našem mediálním prostoru především dvě témata. Zneužití střelných zbraní k páchání trestné činnosti a s tím související snahu o ozbrojení společnosti.

Jak jsem již předeslal, názor na tuto problematiku je však u veřejnosti utvářen prostřednictvím značně zkreslených a mnohdy i vysloveně lživých informací. Při přípravě této práce, jsem ve svém okolí sesbíral názory, či mýty chcete-li, které panují v souvislosti se zbraněmi. Cílem této práce je tedy, především pomocí statistických dat, tyto názory/mýty potvrdit nebo vyvrátit.

„Počet držitelů zbrojních průkazů neustále roste“

V souvislosti se zhoršující se bezpečnostní situací v Evropě, jsme dnes a denně zásobováni zprávami o výrazném nárůstu žadatelů o zbrojní průkaz. Jakkoliv je toto tvrzení pravdivé, nijak nesouvisí s faktickým počtem jeho držitelů. Tito „nový“ zájemci, jsou ve svém snažení totiž „úspěšně eliminováni“ v relativně složitém procesu jeho získání. Jestliže úspěšnost žadatelů se ještě před 5 lety pohybovala okolo 80%, dnes je to pod 50%. Podíváme-li se na tabulku č. 1, zjistíme, že v souhrnu počet zbrojních průkazů dlouhodobě klesá!

ROK	Počet zbrojních průkazů	Počet registrovaných zbraní	Zjištěné trestné činy	Počet vražd
2003	310 085	592 111	357 740	232
2004	308 308	606 169	351 629	227
2005	310 884	621 829	344 060	186
2006	311 640	635 336	336 446	231
2007 …..	308 305	649 167	357 391	196
2008 …..	309 500	665 895	343 799	202
2009 …..	310 148	682 811	332 829	181
2010 …..	311 876	700 551	313 387	173
2011	311 667	706 900	317 177	173
2012	306 815	721 054	304 528	188
2013	292 976	736 405	325 366	182
2014	292 283	752 387	288 660	160
2015	292 022	806 895	247 628	155

„Mnoho zbraní = mnoho trestných činů = mnoho vražd“

Snad žádný z mýtů týkajících se zbraní, není tak rozšířený, jako tento. Ad absurdum by se snad dalo s tímto tvrzením i souhlasit. Co je ale zbraň?

Český zákon naprosto brilantně definuje zbraň jako „cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“

Zbraní tak bezesporu byl Boeing 767, který teroristé použili při útoku na Světové obchodní centrum, zbraní byl nákladní automobil, pomocí něhož Olga Hepnarová usmrtila stejný počet osob jako střelec z Uherského brodu, zbraní je plyn, pomocí kterého vyhodil nájemník v Plzni dům do povětří. Zbraň je svícen, který cholerický manžel popadne v ložnici a umlátí jím manželku přistihnutou in flagranti. Zbraní je pes, kterého majitel poštve na jiného člověka. Zbraň je srolovaný časopis, kterým zasáhnete tracheu. Zbraní tak může být doslova vše.

Zakážeme tedy Boeingy, náklaďáky, plyn, svícny, psy a časopisy. A pak ještě všechno nářadí, nože, benzín, kamení, dráty, elektřinu, vodu, kyselinu a vůbec všechno, co se dá vzít do ruky?

Ty předměty jsou samy o sobě neškodné. Ba co neškodné, dokonce jsou užitečné. Škodlivé jsou jen tehdy, když je někdo zneužije.

Jenže zneužití zbraní, jsou v poměru k užití správnému v naprosté menšině.

Ročně se v USA v bazénech utopí řádově 100× více dětí, než se stane obětí nehody se zbraní. Přesto jsem, na rozdíl od snahy zakázat zbraně, nezaznamenal jediný pokus americké vlády tomu čelit. Například povinným oplocením domácích bazénů.

V tuto chvíli jistě zarytý pacifista namítne, že problémem jsou především zbraně střelné, protože ty jsou přeci dobré jen k vraždám a páchání trestné činnosti obecně.

V České republice je při vraždách použito především tzv. „ostatních předmětů“, tedy kladiva, šroubováku, kamene, různých násad apod. (cca. 42%). Na dalších příčkách jsou tzv. „ostatní vraždy“ (Zpravidla bez použití zbraní. Například rdoušení, topení, úder na Nervus vagus a mnohé další.) s cca. 29%, nože (cca. 12%) a nelegální zbraně (cca. 11%). Použití legální zbraně k vraždě je v ČR téměř raritní.

Obecně vzato, trestné činy páchané se zbraní, tvoří v celkovém úhrnu naprosto zanedbatelnou část. Drtivá většina z nich, je pak páchána s jinou zbraní než střelnou (dlouhodobě cca. 76%). Z trestných činů páchaných se zbraní střelnou (zpravidla „nebezpečné vyhrožování“ a „loupež“ je pak pouze cca. 10% pácháno se zbraní legální.

Prostým pohledem na dříve uvedený přehled (tabulka č. 1), dojdeme nevyhnutelně k závěru, že při rostoucím počtu střelných zbraní v české společnosti a při přibližně stejném počtu jejich držitelů, počet vražd a trestných činů obecně dlouhodobě klesá.

Jistě, tento pokles nemusí vůbec souviset s výskytem zbraní ve společnosti, ale např. s počtem minisukní, nebo fastfoodů. Těžko soudit. Každopádně rovnice více zbraní = více kriminality u nás podle dostupných údajů rozhodně neplatí.

A jak je tomu ve světě?

Není mi znám jediný stát, kde by odzbrojení obyvatelstva vedlo ke snížení kriminality. Typickým příkladem mohou být Austrálie, Velká Británie či některé státy USA. Všude kde došlo k drastickému omezení legálních zbraní, neledoval prudký nárůst kriminality, neboť zločinci si mohly být naprosto jisti, že se jim nikdo nepostaví na odpor.

Ve velké Británii došlo do dvou let po zákazu zbraní k nárůstu násilných trestných činů s použitím nelegálních zbraní o 40% a tento trend stále pokračuje.

Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní, Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland Sunday Herald veřejně přiznal, že „Zákazy zbraní naprosto selhaly“ a že představa, že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných, nefunguje.

Mimo jiné doslova napsal „Je jednoduché něco zakazovat zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit, zatímco se zbytek společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy o řešení celou situaci jen zhoršují.

Neexistuje jediný empirický důkaz o tom, že čím přísnější je zbrojní zákon, tím hůře se zločinci budou dostávat k ilegálním zbraním. Ve Francii i v Belgii (kde si nedávní teroristé zbraně opatřili) platí velice přísné zbrojní zákony, kdy právo nosit zbraně reálně neexistuje (byť zákony obou zemí připouští řídké výjimky) a právo držet je velmi silně omezeno.

Skutečně skalní pacifisté mohou stále argumentovat, že ozbrojená společnost je hrozně nebezpečná, protože pak vypadá jako na Divokém západě a všichni tasí zbraň i kvůli parkovacímu místu nebo strkanici ve frontě v supermarketu.

Ne. Protože takové nebezpečně sebevědomé chování si může dovolit jen ten, kdo má na zbraň monopol. Pokud mají zbraně všichni, všichni jsou si rovni, každý ví, že může být „ukázněn“ — a jak trefně vystihl spisovatel Robert Heinlein „Ozbrojená společnost je zdvořilá společnost“.

Pokud by dostupnost zbraně měla indikovat míru vražd, pak by 30 000 město Kennesaw v Georgii, které vydalo v roce 1982 vyhlášku, že v každé domácnosti musí být alespoň jedna střelná zbraň, mělo být téměř vyhlazeno. Přesto zažilo za 34 let pouze jednu vraždu a to v roce 2014.

Zatímco v České republice připadá na 100 000 obyvatel 7 670 zbraní, největší saturaci soukromých zbraní v Evropě má Finsko s 39 000 zbraněmi, Norsko s 36 000, Německo s 30 000 a Švédsko s 24 000 zbraněmi. Lze snad Finskou, Norskou, Německou nebo Švédskou společnost označit za násilnickou?

Ve Švýcarsku je navíc každý muž, který prošel vojenskou službou a byl zařazen do záloh, oprávněn mít doma služební zbraň. Statistika vražd ve Švýcarsku v letech 1998-2000 byla 0,99 vražd na 100 000 obyvatel za rok. Statistika vražd v Anglii v té samé době byla 1,4 vražd na 100 000 obyvatel za rok. Přestože je zde nutné povolení i k držení vzduchovky s úsťovou energií vyšší než 1 J a držení palných zbraní vyloučeno do té míry, že národní olympijský tým musí trénovat mimo území vlastního státu.

„Lidé by více páchali sebevraždy, kdyby měli zbraň“

Dle Světové zdravotnické organizace je nejvyšší počet sebevražd na světě v Japonsku, Číně a Rusku. Všechny tyto tři země se vyznačují drastickým omezením práva držet a nosit zbraň.

V Evropě připadá největší počet (31) sebevražd na 100 tisíc obyvatel na „nejvyzbrojenější“ národ v EU – Finsko. Přesto střelnou zbraň zvolilo k ukončení života pouze 4,7% sebevrahů.

Podle údajů Českého statistického úřadu je zastřelení druhým nejčastějším způsobem sebevraždy u nás. Z jeho údajů však nelze přesně vyčíst kolik sebevražd bylo způsobeno zbraní nelegální nebo služební. Dlouhodobý odhad podílu soukromých legálních zbraní se pohybuje kolem 3%. Co však vyčíst lze, je skutečnost, že většina těchto sebevražd připadá na muže starší 60 let. Lze se tedy oprávněně domnívat, že v případě absence střelné zbraně, by si tato skupina, páchající často tzv. bilanční sebevraždu, zvolila jiný způsob. Nikdo zkrátka nepáchá sebevraždu proto, že má doma zbraň, ale proto, že trpí zdravotní, majetkovou, citovou či jinou krizí.

sebevraždy

„Kdo nosí zbraň, je paranoidní“

Zastánci tohoto tvrzení jsou přesvědčeni, že nosit zbraň na obranu je přehnané, neboť lidem běžně nic nehrozí. Jedním dechem dodávají, že zbraně by se měly zakázat, protože je používají zločinci. A kvůli tomu požadují ozbrojenou policii.

Pokud se shodneme na tom, že policie potřebuje mít zbraně, aby byla schopna zneškodnit například aktivního střelce, nezbytně z toho plyne, že je velmi rozumné, aby si přesně k tomu samému účelu pořizovali zbraně i slušní, zákona dbalí občané.

Pokud bychom se domnívaly, že nebezpečí nehrozí, společnost je natolik slušná a ukázněná, že policie zbraně nepotřebuje, pak neexistuje vůbec žádný důvod pro to, aby bylo lidem zakazováno držet a nosit zbraně.

Veřejnost se navíc dozví pouze o zlomku použití zbraně v sebeobraně. Nejsou totiž mediálně zajímavé. V naprosté většině případů totiž samotné ukázání zbraně stačí k tomu, aby pachatel zanechal své činnosti.

Tyto případy se neobjevuje ani v českých policejních statistikách. Použití zbraně je totiž nutno hlásit teprve tehdy, dojde-li ke střelbě.

„Obránci zbraň spíše uškodí“

V USA, kde není k držení zbraně požadováno žádné praktické přezkoušení, je ročně evidováno 2,5 miliónu případů použití zbraně v obraně. V 92% případů, toto “použití zbraně” znamenalo pouhé její ukázání nebo varovný výstřel.

Na každý jeden zločin spáchaný střelnou zbraní tak připadá šedesát zločinů, jimž je s pomocí střelné zbraně zabráněno.

Situace, kdy útočník vzal obránci střelnou zbraň a použil ji proti němu, nastala v méně než 0,1% případů.

Dle britského ministerstva vnitra, četnost zranění obránce při loupeži v závislosti na použitém způsobu obrany byla následující:

obrana střelnou zbraní	6%
neodporování, plnění požadavků	25%
obrana ruční zbraní	40%
nenásilný odpor (útěk, volání o pomoc)	45%

U zločinů vůči ženám, pravděpodobnost vážného zranění je 2,5 krát větší u ženy, která pachateli neklade odpor, než když se brání střelnou zbraní. Pro muže je obrana střelnou zbraní také výhodnější, i když ne tolik: pravděpodobnost vážného zranění je 1,4 krát vyšší při neodporování než při obraně střelnou zbraní.

„Psychotesty by měly být povinné“

Přestože z mnoha mediálních prohlášení můžeme nabýt tohoto dojmu, psychotesty nejsou samospasné. Zpravidla je prosazují psychologové, kteří z nich mají finanční profit, politici v médiích po každém incidentu a laici kteří je nikdy neabsolvovaly.

Proti jejich plošnému zavedení hovoří dva fakty.

Předně, psychotesty nefungují. Psychotest tohoto rozsahu je hrubě orientační. Pokud například plánujete nájemnou vraždu, ale jinak nemáte žádnou psychiatrickou diagnózu, hladce jimi projdete.

S výjimkou střelce z uherského brodu, absolvovaly úspěšně psychotesty všichni masový vrazi-střelci v ČR za posledních 10 let. Mnozí, jako například „lesní vrah“ Kalivoda, pak prošly například i testy k policii či armádě.

“Slavný Texaský odstřelovač“ Charles Whitman zastřelil z věže Texaské univerzity 14 lidí. Pět měsíců předtím sám navštívil psychiatra, aby mu řekl, že “přemýšlí o tom, že půjde nahoru na věž s loveckou puškou a začne střílet lidi”. Psychiatr to diagnostikoval jako fantazijní představy.

Pachatelé masakru na střední škole v Columbine, Erik Harris a Dylan Klebold, byli rok před spácháním masakru odsouzeni za vykradení auta. Rozsudek zahrnoval nařízenou psychologickou terapii. Celý rok, kdy připravovali masakr, tedy byli pod profesionálním psychologickým dohledem. Pro „skvělé výsledky léčby“, byli z léčení propuštěni o měsíc dříve.

Mnohem větší vypovídací hodnotu než psychotesty má podle mého názoru dlouhodobé sledování chování žadatele. V České republice lze zbrojní průkaz získat, pokud dotyčný po dobu min 6 let od vzniku trestní odpovědnosti nespáchal násilný trestný čin, nedopustil se nedbalostního trestného činu se zbraní, nekončí na záchytce, nebere drogy, je natolik bezproblémový, že nemá přestupky proti občanskému soužití, nepytlačí apod.

To rozhodně není typický popis pachatele. I proto patří všude ve světě držitelé legálních zbraní k nejslušnější a z hlediska zákona nejvíce bezproblémové části obyvatel.

„Ve školách, divadlech, stadionech… by měl platit zákaz nosit zbraň“

Drtivá většina masových vrahů, střelců na školách, lupičů a sexuálních násilníků má jednu společnou vlastnost. Jsou zbabělí!

Vybírají si vždy oběť, která se jim nebude moci bránit, která je pravděpodobně nedokáže zastavit ani zranit. Pokud má zločinec jistotu, že je jediný v okolí se střelnou zbraní, co ho od jeho plánu odradí?

Jak dlouho by dokázali teroristé v Charlie Hebdo, Paříži, Westage nebo Bombaji zabíjet, kdyby byli obklopeni ozbrojenými občany? Anders Breivik, který zabil 77 lidí si záměrně pro svůj útok zvolil ostrov, kde měl jistotu, že bude jediný ozbrojen a tak mohlo jeho řádění trvat tak dlouho.

Z výzkumu provedeného v 11 amerických věznicích vyplynulo, že 34% pachatelů má velký strach, že budou zabiti nebo zraněni při páchání trestného činu ozbrojeným občanem. 56% procent z nich se opakovaně rozhodlo upustit od plánovaného útoku protože věděly nebo předpokládaly, že by oběť mohla být ozbrojena a 57% uvedlo, že se střetu s ozbrojenou obětí obává více než dopadení policií.

V rozporu s teorií „Gun free zone“ je pak prohlášení Interpolu, že „jediný způsob, jak zastavit podobné útoky, je umožnit občanům nosit zbraně. Alternativou je pouze výjimečně přísná ostraha na všech místech, kde se schází mnoho lidí – což je samozřejmě naprosto nerealistické“

„Zbraně jsou hrozně nebezpečné. Říkají to v televizi“

Cílem médií v žádném případě není „informovat“ nebo „sdělit pravdu“. Jejich cílem je především „prodat“, případně sloužit jako nástroj propagandy.

Zpráva o masakru je trhák. Zpráva o zabránění masakru nikoli. Ze strany médií jsme tak svědky masového filtrování událostí a zpráv, či přímo lží.

16.ledna 2002 začal na Appalachian School of Law řádit Peter Odighizuwa. Do „Gun free zone“ přinesl pistoli, zavraždil dva ze svých profesorů a začal střílet na studenty. Dva z pravidel dbalých studentů měli zbraně v autech na parkovišti. Tracy Bridges a Michael Gross nezávisle na sobě doběhli pro své zbraně a čistě pod jejich pohrůžkou Odighizuwa svou zbraň ihned odhodil a následně byl spoután.

Média patřičně akcentovala, že Odighizuwa použil pistoli, ale fakt, že byl zneškodněn také díky zbraním v rukou slušných lidí zcela zamlčela. Ze všech 280 novinových článků se pouhé 4 zmínily, že obránci měli zbraně! 72 článků šlo v demagogii dokonce tak daleko, že „podrobně popisovaly“, jak mělo dojít k zneškodnění útočníka, ale cenzurovaly ono použití zbraní k jeho odzbrojení.

Zatímco Washington Post to zpětně označil za „podružné detaily“, Associated Press (což je organizace od které přejímají nekriticky informace naše média) prohlásil „Jsme z chování obránců v šoku. Pomyslel jsem si — Bože můj, oni ohrozili ještě mnohem více lidí tím, že vytáhli zbraně!“ Bylo by vážně lepší, nechat Odighizuwu, ať zabije, koho chce?

Profesor John Lott v rámci výzkumu pro svou knihu „The bias against guns“ zkoumal, jakým způsobem média píší o zbraních. Zjistil, že New York Times během roku 2011 napsaly 104 zpráv o 50 745 slovech o zneužití zbraní zločinci — a pouze jednu zprávu o 165 slovech o tom, jak se zbraní ubránil slušný člověk.

Z médií byl nejvyváženější Washington Post, které napsalo 44 844 slov o zneužití zbraní a obraně zbraní věnovalo celých 953 slov.

Pro „mediální masáž“ však není nutné obracet se do zahraničí. I v ČR jsme jeho svědky po každém incidentu. Příkladem lze uvést tvrzení státního zástupce JUDr. Romana Kafky dozorujícího vyšetřování uherskobrodské tragédie, který v pořadu „Otázky Václava Moravce” 1.3.2015 řekl doslova „Ze své praxe mohu říci, že velká část, dokonce bych řekl valná část násilné trestné činnosti je páchána legálně drženými střelnými zbraněmi. To znamená, samozřejmě je na místě jako jistá opatrnost, jak, a velká opatrnost, a to jak při udělování, prodlužování zbrojního oprávnění, tak samozřejmě možná i ve faktické dispozici a možnosti těch, těch držitelů zbrojních oprávnění a držitelů zbraní. To znamená, je zde možná otázka na místě, zda neomezit zákonem počty držených střelných zbraní u konkrétních osob i reálnou fyzickou dispozici s těmi zbraněmi. To znamená, například, pokud se týče toho, kdyby ty zbraně měly být fyzicky uloženy a pod jakou kontrolou.”

Ve skutečnosti se počet násilných trestných činů v ČR ročně pohybuje kolem 18.000, počet trestných činů spáchaných držiteli zbrojních průkazů legálně drženou střelnou zbraní dle dostupné statistiky Policie ČR nikdy nepřekročil stovku za jeden rok. Podíl legálně držených střelných zbraní na násilné trestné činnosti tedy nedosahuje ani půl procenta zjištěných násilných trestných činů.

„Majitelé zbraní jsou násilníci, kteří si něco kompenzují“

Podle Džamily Stehlíkové „Zbraň je symbolem moci, dominance a nadřazenosti. Nošením zbraně muž zvyšuje své sebevědomí, cítí se jako skutečný „mačo“ a alfasamec. Střelec si často kompenzuje své komplexy méněcenností, jeho velikášství a nepřiměřená agresivita mohou vyústit až v tragédii“.

Pomineme-li sexistický rozměr tohoto tvrzení, neboť nezanedbatelná část zbraní je vlastněna ženami, znamenalo by to, že držitelé zbraní jsou jednou z nejnebezpečnějších a nejproblematičtějších skupin obyvatel. Je tomu ale skutečně tak?

Toto tvrzení má asi stejnou logiku, jako tvrzení, že ten kdo poslouchá techno hudbu, je automaticky uživatel drog a původce násilných projevů v hudebních klubech. Zakažme tedy hlasitou hudbu a hudební produkce.

A co třeba násilí na sportovních stadionech? Fotbal přeci přitahuje násilníky a motivuje je k výtržnictví. Buďme tedy důslední a zakažme fotbal.

Nesmíme zapomenout také na počítačové a konzolové hry, ve kterých je mnoho násilí. Ochraňme naše děti, zakažme internet a hry.

A co automobily? Na našich silnicích ročně zemřou stovky lidí. Potrestáme snad všechny řidiče hromadně a preventivně, tak jak to chceme udělat s držiteli legálních zbraní?

Skupina držitelů zbraní není sociálně homogenní. Zahrnuje spektrum od dělnických profesí, učitelů, policistů, vojáků, lékařů až po vrcholové politiky. Mají větší sklon k páchání trestné činnosti a touží ovládat životy ostatních násilím?

Přestože důvod vlastnictví zbraně je u každého z nich jiný, držitelé legálních zbraní jednu společnou vlastnost mají. Jejich přístup k životu je podobný, jako přístup k vlastnictví zbraně – zodpovědný.

V České Republice je 292 022 držitelů zbrojních průkazů, kteří dohromady drží 806 895 zbraní. Počet trestných činů, spáchaných legální střelnou zbraní, je ročně kolem 75 (průměr 2001 -2006), tedy méně než 0,025% celkového počtu držitelů. Pro srovnání lze uvést, že z cca. 6 700 000 držitelů řidičského oprávnění způsobí ročně přestupek nebo trestný čin zhruba 500 000 z nich.

Z vlastní instruktorské zkušenosti mohu říct, že pokud si držitelé zbraní skutečně „něco kompenzují“, pak je to mnohdy skutečnost, že jsou o hlavu menší a o 20kg lehčí než typický agresor.

„Když zakážeme zbraně legální, vyschne zdroj nelegálních

Zastánci zákazu zbraní věří idey, že pokud zabaví všechny legální zbraně, zločincům v dlouhodobém horizontu vyschne zdroj zbraní nelegálních. Jsou totiž přesvědčení, že všechny nelegální zbraně pocházejí ze zbraní legálních. V ČR je zastáncem této teorie například Strana zelených. Držení automatických zbraní, které použila většina teroristů, je však nelegální již dnes. Očividně tedy pocházely z jiných zdrojů.

Tato myšlenka navíc nefunguje u žádné jiné komodity. Zanikl snad trh s heroinem nebo kokainem po jeho zákazu? Zamezila snad prohibice prodeji alkoholu v USA? Celý organizovaný zločin zkrátka stojí na prodeji nelegálních věcí těm, kteří je poptávají.

Zbraně a stát

Přístup států, které se snaží vyhnout totalitnímu režimu lze popsat citátem George Washingtona „Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat – včetně jejich vlastní vlády.“ Často je v této souvislosti zmiňováno i prohlášení George Orwella, který po osobním angažmá ve španělské válce proti silám generála Franca prohlásil, že „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“Podstatně varovnější je však druhý přístup. Ten lze charakterizovat citátem Mao Ce Tunga, že „Veškerými zbraněmi musí vládnout strana, aby takto žádné zbraně nemohly nikdy být použity proti ní“ a Adolfa Hitlera. Ten prohlásil, že „nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat, je dovolit podrobeným rasám držet zbraně. Historie ukazuje, že všichni dobyvatelé, kteří dovolili podrobeným rasám držení zbraní, si tím připravovali vlastní pád.“Každý diktátor v dějinách věděl, že jedním z prvních kroků musí být odzbrojit obyvatelstvo. Věděli to například Britové, když chtěli odzbrojit americké kolonisty. Jednou z rozbušek Americké Válka za nezávislost tak byl britský zátah na zbraně, před kterým ovšem kolonisty varoval Paul Revere.Věděl to i již zmiňovaný Adolf Hitler, když se nechal slyšet, že „kdyby měla každá židovská a protinacistická rodina pušku Mauser, 20 nábojů do ní a vůli je použít, byla by NSDAP málo známou kapitolou v historii Výmarské republiky“. V roce 1935 tak přestaly být židům prodlužovány povolenky k držení zbraně. To mělo vést k jejich postupnému odevzdávání, aniž by vypukla panika. V roce 1938 pak přišel definitivní zákaz pro držení jakýchkoliv (i bodných, úderových,..) zbraní židy.V RSFSR byly v roce 1918 zakázány zbraně všem nekomunistům. O jedenáct let později přibyl i zákaz nožů.V Turecku byl restriktivní zbrojní zákon přijat v roce 1911. Pro jistotu byla však ještě několik měsíců před plánovanou genocidou Arménů stanovena arménské samosprávě kvóta na zabavené zbraně, které musela „svým“ Arménům zabavit a odevzdat Turkům. Pokud ji nanaplnila, byla popravena za „nelegální shromažďování zbraní“. Silná to motivace.Soukromé vlastnictví zbraní rovněž zakázal v roce 1957 Mao v Číně či Milton Obote v roce 1970 v Ugandě. Aminova tajná policie o 3000 mužích a pětadvacetitisícová armáda mohly vyvraždit 300 000 lidí jen proto, že tito byli odzbrojeni.Pokud tedy začne stát zabavovat zbraně slušným lidem, zpravidla tak činí proto, že se chystá dělat věci, které by i obyvatele, kteří se naprosto nemíní účastnit nějakých bojů, dohnaly k povstání.Častým argumentem státu pro odzbrojení svých občanů bývá tvrzení, že zbraně nepotřebují, protože o jejich bezpečnost se plně stará on. Jen máloco může být vzdálenější pravdě. Policie tu ze své podstaty není proto, aby „pomáhala a chránila“. Policie je především nástrojem represe nikoliv prevence. Přes pátý největší počet policistů na jednoho občana v Evropě (1:263), nemůže policie takové množství obyvatel ochránit před nahodilými událostmi. V situaci kdy jde o vteřiny, přijede pomoc během minut. Policie zpravidla dorazí na místo, když už je po všem a pokusí se najít a usvědčit pachatele. Možná.Kdyby tento koncept „smlouvy se státem“ fungoval, neměly bychom loni ve statistice kriminality hodnotu 247 628.

Zbraně a EU

Jen těžko si lze představit v dnešní situaci něco více absurdního, než je aktuální snaha Evropské unie odzbrojit všechny její občany.

Po měsících bezobsažných diskuzí, představila Evropská komise konkrétní plán „zajištění bezpečnosti“. Nejedná se však ani o jasná opatření na obranu hranic nebo konkrétní akci proti teroristům, integraci imigrantů, boj proti nelegálním zbraním či posílení zpravodajských služeb. Komise totiž navrhla bezprecedentní omezení prodeje a držení zbraní v EU, tedy omezení svobod a práv svých zákona dbalých vlastních občanů.

Oficiálním důvodem tohoto návrhu je reakce na teroristický útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Vzhledem k tomu, že tento návrh byl představen 3 dny po tomto útoku, lze oprávněně předpokládat, že tento incident sloužil pouze jako záminka k oprášení návrhu Cecilie Malmström z roku 2013. Ten mimo jiné obsahoval i povinnost odevzdávat všechny zbraně do centrálně spravovaných trezorů.

Uvedený návrh Evropské komise je navíc zpracován s jen těžko pochopitelným diletantizmem.

Jako příklad lze uvést prohlášení Eurokomisařky Věry Jourové (ANO), že „Návrh zakazuje jen „útočné pušky s kadencí 800 ran za minutu. Je třeba zákaz všech poloautomatických zbraní. Na obranu domu nebo osoby nebo lov nepotřebuje nikdo automat pálící stovky projektilů za minutu. Pro civilní užití upravená US vojenská puška M16 AR-15 umí 800 střel za minutu, omezuje to samozřejmě počet nábojů v zásobníku, ale stejně jde o kulomet. To je ryze útočná zbraň, jež by měla být striktně ve vlastnictví státních represívních složek, a to i ve formě deaktivované. Samonabíjecí pušky jsou z definice útočnou, ne obrannou zbraní. O zákazu běžných palných zbraní není řeč.“

Již z tohoto prohlášení je patrné, tato komise rozhoduje o omezení občanských svobod půl miliardy svých občanů, aniž by o problematice cokoliv věděla.

Samočinné zbraně jsou již od roku 1991, kdy EU sepsala první závaznou Směrnici o zbraních, přísně zakázané, ačkoli to řada europoslanců neví.

Samonabíjecí zbraní jsou například všechny pistole, či mnohé lovecké a sportovní zbraně.

Komise tvrdí, že nechce zakázat „všechny“ zbraně, jenom ty „hrozně nebezpečné“.

V bodě 7. se doslova zakazují všechny zbraně, které „připomínají“ („resemble“, dle oficiálního českého unijního překladu „vypadají jako“) zbraně automatické. A odborníci se právem obávají, že pod tuto „definici“ se schová 99 % všech samonabíjecích zbraní.

Kdo a jak však bude určovat míru „podobání se“? Téměř ke každé pušce a pistoli totiž existuje nějaká automatická varianta.

V praxi by to znamenalo odzbrojení například Českého mistra světa v praktické střelbě, nebo všech členů městské policie.

Nezanedbatelným faktem pro obranyschopnost ČR je i skutečnost, že v civilním držení se u nás nachází cca. 50 000 samonabíjecích pušek. To znamená, že Česká republika má v případě nutnosti k dispozici zhruba stejný počet zákona dbalých a mnohdy kvalitně vycvičených lidí v ovládání vojenské zbraně.

Zakazovat zbraně na základě těžko definovatelné vzhledové podobnosti, která nijak nesouvisí s výkonem nebo kadencí zbraně, by bylo stejně logické jako zákon o tom, že k řízení čtyřdveřového vozidla Škoda Citigo je třeba řidičský průkaz, zatímco pro dvoudvéřovou verzi nikoliv.

Návrh Evropské komise jde však ještě dále. Jeho snahou je zakázat výrobu všech automatických zbraní soukromými subjekty. Z 28 států EU se dnes vyrábí tyto zbraně ve 14 z nich. EU předpokládá vlastnictví a výrobu těchto zbraní pouze v rukou státu. Položme si však otázku, jak dnes jednotlivé státy své zbraně získávají? Nakupují je od civilních výrobců. V celé EU dnes není jediná z těchto zbrojovek ve vlastnictví státu!

Nejen, že by takovýto zákaz rapidně snížil samostatnost a obranyschopnost státu, ale měl by i další následky. Vždyť jen v případě České zbrojovky jde o odvody státu ve výši 770 mil. Kč a práci pro cca. 20 000 zaměstnanců jednotlivých subdodavatelů.

V případě zákazu však zbrojní průmysl nevymizí. Pouze se přesune jinam. V této souvislosti je nejčastěji zvažován Balkán, Ukrajina a Bělorusko. Opravdu mají tyto regiony funkčnější systém kontroly pohybu zbraní než ty stávající a jsou politicky stabilní?

Kromě výboru IMCO, který má v přípravě návrhu hlavní slovo, se na něm podílí i některé další výbory. Prvním je Evropský hospodářský a sociální výbor (EESC), který návrh komise v zásadě uvítal a kritizoval pouze to, že komise není ve svých plánech na omezení zbraní více ambiciózní, protože v posledních deseti letech podle něj bylo v Evropské unii spácháno legálně drženou zbraní přes 63 000 vražd. Toto číslo však velmi výrazně překračuje celkový počet vražd v celé EU!

Druhým výborem je Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, který požaduje návrh doplnit tak, aby navádění k porušení směrnice bylo stíháno jako trestný čin a psychologické vyšetření, s výslovně zavedenou neodpovědností lékaře, bylo povinné.

Jen pomyslnou třešničkou na dortu je pak oficiální moto tohoto návrhu „Zbraně patří jen do rukou vojáků a policie“. Jeho autorem je totiž Říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

Pokud se optimistický čtenář domnívá, že „takovýto nesmysl“ nemůže být schválen, rád bych připomněl aktuální zákon ve Velké Británii, podle kterého podléhá povolení i velká část airsoftových zbraní vystřelující plastové kuličky o hmotnosti 0,2g.

Při jeho zpracování sice vláda vyhlásila „veřejné konzultace“, zároveň však dala jasně najevo, že jejich účelem není diskuse o tom, zda má být zákon schválen v navržené podobě, protože o tom již rozhodla. Proti návrhu bylo 87% hlasů. Je toto ještě „vláda lidu“?

Závěr

Pokud bychom přijaly tvrzení, že zbraně jsou zodpovědné za páchání trestné činnosti, pak stejnou logikou lze vyvodit, že automobily mohou za nehody, tužky za pravopisné chyby a lžíce za obezitu.

Jelikož se jako zbraň dá použít téměř cokoli a zákazy zbraní se vždy dají obejít (a zločinci je k překvapení politiků ignorují), je zcela nemožné vyrovnat síly útočníka a oběti cestou odzbrojení zločince. Z mého úhlu pohledu je tedy jediným řešením k vyrovnání převahy rozumné ozbrojení společnosti.

Ozbrojená společnost je navíc jednou z pojistek proti totalitním režimům. Pouze pokud má monopol na zbraně totalitní složka, lze jí úspěšně využít například k vraždění židů (jako nacisté), rolníků (jako Stalin), lidí s brýlemi (jako Rudí Khmerové) nebo třeba zrovna vás.

Tak jako vše, je i snahu o odzbrojení společnosti třeba vnímat v souvislostech a podrobit kritickému myšlení.

Aktuální snaha EU o odzbrojení jejích občanů:

je zpracovávána, předkládána a schvalována naprosto nekompetentními lidmi;
nesníží hrozbu teroristických útoků;
nesníží počet zbraní na nelegálním trhu;
sníží strategickou nezávislost a obranyschopnost zemí EU;
sníží příjmy z přímých a nepřímých daní;
nebude pro občany, výrobce ani ozbrojené síly EU žádným přínosem.

Jednou z nejdůležitějších otázek, kterou bychom si měly klást je, zda tato snaha je pouze důsledkem naprostého diletantismu, nebo jde o záměrné snížení připravenost státu a občanů k obraně a kdo z něj bude profitovat. Osobně se domnívám, že druhá varianta je výrazně pravděpodobnější.

Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. A svoboda? To když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat. Zbraň, kterou můžeme jako občané držet, tak lze vnímat jako zásadní symbol a záruku demokracie.