1. díl – Významné současné osobnosti reálné sebeobrany

6403x

Pavel Houdek je čerstvým absolventem našeho rekvalifikačního kurzu Cvičitel sebeobrany. V jeho závěrečné práci velmi dobře popsal osobnosti reálné sebeobrany. Práce je tak dobrá, že bychom se s Vámi o ní chtěli podělit a proto jsme z ní vytvořili seriál který bude vycházet každý týden.

Stručná historie reálné sebeobrany

Historie sebeobrany (jako střetného, vojenského boje) je podle mnohých historiků stará jako lidstvo samo a dějiny lidstva vidí jako dějin válek, nicméně historie reálné sebeobrany je poněkud kratší. Její vznik většina autorů pokládá do období okolo roku 1920 do tehdy britského přístavního města Šanghaj, které bylo díky rozsáhlé aktivitě čínských triád a čilému obchodu s opiem považováno za jedno z nejnebezpečnějších na planetě.

Britský námořník William Ewart Fairbairn (který podle některých zdrojů posloužil jako inspirace pro postavu Jamese Bonda) tehdy pro potřeby policie vytvořil systém boje zblízka, kterému dal jméno Defendu. V roce 1926 ho popsal ve  stejnojmenné knize: skládal se z jednoduchých, ale efektivních pohybů ze savate, juda, jiujitsu, boje nožem a různých čínských bojových umění. Protože byl určen pro policii, obsahoval také metody poutání, prohledávání, kontroly osob, střelbu atd. Defendu dalo šanghajské policii spolehlivý a rychlý systém, jak své příslušníky připravit k boji proti gangsterům; podle oficiálních dokumentů bylo využito ve 2000 případech, z toho v 700 bylo použito smrtící síly.

Po návratu ze Šanghaje ve čtyřicátých letech minulého století nabídl Fairbairn po porážce Británie v bitvě u Dunkerque a reálné hrozbě invaze nacistického Německa svůj systém armádě. Nabídka byla přijata, Fairbairn vstoupil do armády, svůj systém přepracoval do podoby armádního bojového systému a vyučoval ho převážně členy britských commandos. Perličkou pro nás je, že podle historika Eduarda Stehlíka osobně trénoval (byť pouze jeden den) i české parašutisty Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří spáchali atentát na Heydricha. Jednalo se o ryze praktický způsob boje, který vynikal brutální agresivitou a značnou jednoduchostí, která byla podmíněna tím, že členové speciálních jednotek nemohli trávit roky tréninkem tradičních škol bojových umění, ale museli být schopni reálně použít naučené v extrémně krátké době.

fairbairn4

Dalším významným instruktorem v historii moderní sebeobrany byl Američan Rex Applegate, který se v době druhé světové války od Fairbairna učil a své zkušenosti přenesl do výcviku amerických OSS a kanadských speciálních útvarů. Svůj způsob boje nazýval “Gutterfighting” (“kanálový boj”, přeneseně velmi špinavý boj). Prioritu v něm hrály ty nejsnáze a nejrychleji naučitelné techniky; jejich funkčnost byla často ověřována až v reálném boji a zpětná vazba přicházela od agentů, kteří zažili reálný střet a mohli se vrátit přeživší zpět.

Tento sebeobranný a bojový systém, který cvičili mimo jiné i agenti předurčeni k vysazení v týlu nepřítele, nezahrnoval pouze boj beze zbraně, ale též střelbu z krátkých a dlouhých ručních zbraní, manipulaci s výbušninami, nenápadné chování, jazykové dovednosti, kulturní znalosti, splynutí s místním s místním obyvatelstvem a další. Právě cvičení těchto dovedností zabralo většinu času a na boj beze zbraně zbývalo velmi málo prostoru (například Lee Morrison uvádí, že pouhé 3% z celého výcviku). Z tohoto důvodu měl tento systém několik  vlastností, které z něj dělají předchůdce reálné sebeobrany: byl jednoduchý a lehce naučitelný, založený na hrubých motorických dovednostech a jeho hlavním cílem byla eliminace hrozby.

Po konci druhé světové války nebyl tento systém v armádě nadále potřebný. Armáda nepotřebovala, aby její vojáci byli nadále vražedné stroje na boj zblízka, zejména proto, že v moderním válečném konfliktu se od vojáka neočekává, že bude bojovat na vzdálenost nohou či paží – ostatně proto má střelnou zbraň. Armádní bojové systémy byly proto transformovány do podoby, vyhovující modernímu pojetí vojenského boje. Jejich cílem se stalo upevňování bojové morálky, tedy jakýsi pravidly omezený rituální boj, měření sil, který během nácviku neohrozí vojáky těžkým zraněním či dokonce smrtí (což byl naopak hlavní cíl combatives ve druhé světové válce). Vzniklo tak to, co se nazývá moderní combatives.

Je zajímavé, že podobný proces popisuje americký instruktor Marc MacYoung u izraelského bojového systému Krav Maga. Ten vznikl ve třicátých letech v Československu podobným způsobem jako Defendu, tedy z praktické, bez nadsázky životně důležité potřeby. Židovská komunita tehdy potřebovala efektivní způsob ochrany proti teroru nacistických pouličních bojůvek, který se šlo efektivně naučit v co nejkratší době. Imi Lichtenfeld takový systém sestavil z technik nejrůznějších tehdy dostupných stylů; po emigraci do Izraele ho začal učit ozbrojené složky tohoto státu.  Marc MacYoung přitom upozorňuje, že dnešní moderní Krav Maga má s tou původní jen pramálo společného a že důvodem, proč je dnes vyučována v izraelské armádě, je jednak to, aby vojáci mohli bezpečně „vypustit páru,“ jednak už zmíněné upevňování bojového ducha.

Není tedy divu, že když instruktoři sebeobrany hledali v osmdesátých letech a později systém, který by byl využitelný pro obranu civilistů na ulici, objevili právě combatives systémy druhé světové války a řada z nich z něj začala čerpat přímou inspiraci co se týká fyzické části sebeobrany. Zcela logicky v nich chyběla před-konfliktní a post-konfliktní fáze, ve kterých byl velký prostor pro inovace a další rozvoj reálné sebeobrany. Mnozí instruktoři se chopili rozvoje těchto fází s velkou vervou a pomohli tak vytvořit to, čemu dnes říkáme reálná sebeobrana. Některé z nich si v této práci představíme v dalších oddílech.

Kontakt na Pavla je zde. Četli jste ostatní díly?
 
1. díl – Stručná historie reálné sebeobrany
2. díl – Tony Blauer (Kanada)
3. díl – Jeff Cooper (USA)
4. díl – Jim Wagner (USA)
5. díl – Lee Morrison (UK)
6. díl – Richard Grannon (UK)
7. díl – Peter Weckauf (Rakousko)