¿Donde esta zapateria? Aneb jaké je Mexiko – pokračování

Tahle otázka vtipně odkazuje na předchozí název blogu a na písničku od Tří sester. A ta zase na Pulp fiction. A tak jsem se nádherným oslím můstkem dostal k podstatě dnešního zápisu. Žít v Mexiku je jako žít uprostřed Pulp Fiction. Jenom je tam míň popcornu.
Stačí chvilka googlení a o Mexiku vám vyjede spousta zajímavých informací. Že naše ministerstvo zahraničí nedoporučuje cestovat do severních států kvůli občanské válce armády s narkomafií. No dobře, řeknete si nepojedu do Severních států. Dál se dočtete, že onehdá našli někde rozstříleného a rozřezaného velitele policie. No dobře, řeknete si. Nejsem velitel policie. Že někde rozstříleli ženicha a půl svatebčanů. No dobře, řeknete si, nebudu se ženit. Že někde unesli skupinku turistů. No dobře, řeknete si, už to nebudu číst…

Cesta proběhla bez problémů. Když nepočítám to, že pokaždé, když jsem si chtěl v letadle rozsvítit, pustit hudbu nebo sklopit sedačku, povedlo se mi nějak zmáčknout tlačítko na přivolání letušky. Ostatním to přišlo daleko legračnější, než mě. Zajímavé to začalo být až v Mexico City na letišti. Mají tam takové tlačítko, které při východu z letiště zmáčknete. Když se rozsvítí zeleně, jdete dál. Když červeně, jdete na prohlídku. (Ve skutečnosti tam stojí maník s vysílačem, a když se mu někdo nezdá, nechá ho červeně rozsvítit on.) Osobní prohlídka v mexickém podání byla velmi populárním tématem celou cestu. Takže skutečnost, že se Šéf-instruktorovi to červené světlo rozsvítilo, vlastně nikoho nepřekvapila. Tedy nikoho kromě jeho samotného. Vezli jsme totiž kromě výcvikových nožů, teleskopů a nožů SHOCKNIFE i neprůstřelnou vestu jako vzorek. Čekali jsme kvůli ní pozdvižení, otázky a tak – ale ten celník otevřel tašku, uviděl neprůstřelku a ani nemrkl. Žádná otázka. Přišlo mu to úplně normální. Tehdy jsme si poprvé uvědomili, že to tam bude trochu jiné.

Pan D., ředitel naší pobočky pro Mexico, na nás čekal na letišti. Naložil nás do obrovského SUV, omluvil se, že zatím není pancéřované, a vyjeli jsme. Mexico City je obrovské. 25 milionů lidí. Většina silnic má 3 až 4 proudy (některé i dvou-úrovňové) a všechny jsou pořád plné. Nedodržuje se tam přednost v jízdě, barvy na semaforu, počet pruhů a nikdo nepoužívá blinkry. A přesto (nebo právě proto?) je to tam téměř bez nehod a provoz je plynulý. Převládají americká auta a potom VW. Většina je v hrozném stavu a mezi tím se proplétají luxusní auta za miliony.

Doprava
Pan D.: “Tady v té čtvrti mějte vždy zavřená okýnka “ šlape na plyn a projíždí červenou na křižovatce – “jde o doporučení policie”, směje se hlasitě našemu údivu, “ono se tu totiž často přepadává.” Zamykání auta hned po nastoupení ani nezmiňuje, je to samozřejmost. Stejně jako parkování tak, abyste mohli hned vyrazit, na couvání nebývá čas….

“Nepoužívejte taxíky bez označení řidiče (těch je ale 90%). Okrádají nebo unášejí lidi.” Další údiv a smích.

“Podívejte se na auto vedle nás – v takovém modelu jezdí často Narcos. Zastaví vedle Vás, tak jak to teď udělal a z těch tmavých oken vyndají samopaly a rozstřílí všechno uvnitř. No ale tohle Narcos nebudou – to by muselo další auto stát za námi – stejně jako támhleto.” Ajaj – pomyslíme si a zarosteme hlouběji do sedačky. Na dotaz co v takovém případě dělat, nechceme vlastně ani slyšet odpověď. “Odepnete se, vyskočíte z auta a rozprchnete se.” Nechce se nám ani vyskakovat ani rozprchávat. … už se nesmějeme. Naštěstí se kolona rozjíždí a my jedeme v pořádku dál.

Kultura
Hned první den jsme viděli Teotihuacán. Nejvýznamnější náboženské centrum střední Ameriky. Nikdo neví, kdo a proč ho vlastně postavil. Neví se, kdo tam žil. A dokonce ani nevíme, proč odešli. Jedna z teorií je, že se vyvražidili navzájem. Nic, co by člověka po těch úvodních informacích překvapilo. Aztékové už přišli k hotovému. Monumentální Sluneční pyramida ohromí svou velikostí i zpracováním. Objemem je větší než Cheopsova. Kráčíme k ní Cestou mrtvých a ona nám pořád roste před očima. Když stoupáme až na samotný vrchol, poprvé cítíme nadmořskou výšku cca 2500 metrů nad mořem na vlastní kůži. Kyslíku je méně, než by člověk potřeboval a čekal, zvlášť když zrovna po 24 hodinách cesty vylezl z letadla a místo večera má najednou dopoledne. Tady se poprvé projevily ty hodiny tréninku před odjezdem. Na vrcholu člověk pozná, jak se asi cítil Hernando Cortés. Krajina, co se před námi rozprostírá je úchvatná. Pan D. je nadšený z toho, že tam není moc lidí. Je to zřejmě jeho největší zážitek z celého výletu. Ale žít ve městě co má 25 milionů lidí vás naučí si určitých věcí vážit 😉

Jídlo
Jídlo je tam prostě skvělé. Skvělé. Spousta ovoce, zeleniny a masa. Hovězí maso je tam plné chuti a šťávy samo od sebe, natož když je naložené nebo připravené v nějaké jejich omáčce. Vyzkoušeli jsme (tedy alespoň já) snad všechno, co nám bylo nabídnuto, což se domorodcům moc líbilo. A nosili toho čím dál víc, což se zase líbilo mně. Prostě jsme si padli do oka. V restauraci jsme i poprvé potkali Pavla Černého z ESP, který tam byl na veletrhu zbraní jako instruktor. Pan D., ředitel SORUDO pobočky je původem Čech, takže slovo dalo slovo a další dva dny nám Pavel dělal společnost. Vzhledem k možnostem, které se mu tím otevřely, věřím, že nelitoval.

Pan D. 
Pan D. je chlapík na svém místě. Jeho firma se zabývá osobní ochranou klientů, výcvikem bodyguardů a elitních speciálních jednotek. Patří k nejlepším v Mexico City a je schopná ochránit téměř kohokoli, prakticky v celém státě. Není náhoda, že nejohroženější člověk, kterým je ministr obrany (jediný efektivně bojuje s Narcos) si nechává cvičit bodyguardy právě od něj.
On sám má 3 černé pásky v různých bojových systémech (vždycky to z něj “vypadlo” jen tak mimochodem při konverzaci), je instruktorem Krav-maga, BJJ a Karate. Ve výcviku spolupracoval s Delta force, DIA, ale i s Mosadem. I přesto všechno je velmi skromný. Má skvělý smysl pro humor, je výborný průvodce i společník.

Služby 
Obecně: kdo má práci, je rád že ji má a dělá ji dobře. Ale čeká spropitné jako samozřejmost. Když je zácpa na ulici, několik řidičů vystoupí, řídí dopravu, celou situaci vyřeší a potom vyberou peníze. Mezi auty se proplétají žongléři, prodavači vody, novin a dalšího občerstvení. Mají tady i lidi na vhazování mincí do automatu na parkování a člověka, který z toho automatu pak vyndá parkovací lístek a podá vám ho – tomu se říká umělá zaměstnanost. 🙂

Střelnice 
Nádherná tříúrovňová střelnice, kde se dá cvičit i střelba z auta. Uprostřed přírody, cca 200 metrů dlouhá. A hlavně naše 😉 Největším zážitkem tady pro nás ale byly hlášky Pavla Černého, který si přijel zastřílet s námi. Například hlášky typu: “Však vono to štěstí jednou bude unavený a tady smrt hraje na housle ! “ nás spolehlivě posílaly do kolen 🙂
Druhý den nám pan D. vyjednal návštěvu na střelnici přímo uprostřed speciální vojenské základny.
Byli jsme tam na osobní pozvání velitele jednotky, která střeží ministra obrany. Jelikož je tam armáda témeř jediná, kdo tam něco dělá proti organizovanému zločinu, mají zkušeností víc než dost. O to víc mohou prověřit funkčnost každého bojového systému – proto nás skutečnost, že projevili zájem právě o náš výcvik velmi potěšila. Předváděčka SORUDO je tak uchvátila, že jsme ji museli několikrát opakovat 😉

Zbraně
Policie a armáda používá převážně Berettu 92, případně Sig 226. Některé místní policejní složky a agentury mají revolvery 38 speciál, s oblibou v nerezu. Ačkoliv jsem ji párkrát na ulici viděl hodně zblízka, jazyková bariéra a pud sebezáchovy mi nedovolily zjistit přesnou značku. Z dlouhých zbraní místní kopie HK MP5, Mendoza a brokovnice, u armády G3. U speciálních jednotek je to ještě lepší. Například ochranka ministra používá i P90 a Five-seveN. Moc pěkné střílení s nimi je.

Výcvik
Oficiální politika u běžného policisty je necvičit je vůbec, protože až přeběhnou k narcos (a oni to z finančních důvodů pravděpodobně udělají), nenadělají tolik škody. Jak bývá obvyklé, u speciálů je situace lepší, sami aktivně vyhledávají každou příležitost jak se naučit něco nového.

Bojové styly 
Mexiko má jedny z nejlepších bojovníků Taekwondo na světě a asi největší počet olympijských vítězů v Boxu, Brazilské Ji-jitsu a MMA mají davy následovníků. Se spoustou jsme se potkali, mnozí byli na vrcholové úrovni a ve svém sportu nepochybně skvělí. O to byli nešťastnější, když jsme jim ukázali, že je překonáme jak na zemi (která je jejich silnou stránkou), ale i v boji se skupinou nebo zbraní. Díky naší zákeřnosti, efektivitě i řešení hlavou jsme měli hodně navrch, což je zaskočilo i nadchlo.
Jako žáci jsou velmi vnímaví, otevření novým technikám, přemýšliví a disciplinovaní. Velmi odhodlaní. A jdou až na hranici možného. Jedna naše žákyně je modelka, osobně jsem jí (nerad) při tréninku ulomil asi 5 gelových nehtů – ani nemrkla a pokračovala dál. Velmi si vážili našeho pojetí akutní medicíny, protože chápali, že jim zachrání život – a tam to není reklamní fráze, ale běžná zkušenost.

Lidé
Zdvořilí. Ostražití. Nedůvěřiví. U některých trvalo několik hodin, než jsme si k nim našli cestu. Když už k tomu ale došlo, byli moc fajn. Přátelští, srdeční a ochotní. Troufám si říct, že máme mezi nimi přátele, protože když někoho dostanete až na hranici jeho sil – a pomůžete mu dostat se až za ni, jste mu tak blízko jako málokdo. V takovém cvičení oddělíte zrno od plev, osobnost od pózy a přetvářky, vůli a vytrvalost od pouhého chtění a „já bych“.
Mexiko je jako Pulp Fiction. Jenom míň popcornu, ale zato spousta jalapeños a chipotles. A když si na to zvyknete, stojí to za to 😉