Mexiko, Mexiko, sombréro, grande tequila

74x

Stojíme před nimi a jejich zkoumavé pohledy po nás přejíždějí z jednoho na druhého. Stojí jich tu před námi požehnaně. Každý z nich by mohl ve svém oboru otevřít třídu a mít vlastní žáky. Koneckonců, někteří z nich ji mají. Opětujeme jejich pohledy a hlavou nám běží seznam jejich kvalifikací. Exvelitel protiteroristické jednotky. Šéf ochranky ministra. Reprezentant Mexika v MMA. Vicemistr Ameriky v Kempu. Trenér olympioniků v Taekwondu. Trenér Jiujitsu. Instruktor Krav-Maga… Spousta z nich má černé pásky ve více bojových umění. Pohledy nejsou nepřátelské, to ne. Ale rozhodně nám nedají nic zadarmo. Náš Šéf-instruktor se nadechuje a začíná stejně jako jakoukoliv jinou hodinu. „Ahoj, rád bych Vás přivítal na ukázkové lekci SORUDO.“ Překlad našeho tlumočníka následuje okamžitě. Jdeme na to…

 

Někdy v prosinci 2009 jsme poprvé dostali nabídku prezentovat SORUDO v Mexiku. Hned nás ta nabídka zaujala. Ne proto, že to byla zahraniční nabídka, těch už jsme pár měli, i ze zámoří. Tahle nabídka byla speciální tím, že nám umožnila vyzkoušet náš systém v zemi, která má druhé místo v únosech na světě, je šestá nejnebezpečnější vůbec a severní státy jsou de facto ve válečném stavu s narkomafií. Ideální způsob jak náš systém dostat tam, kde ho lidé opravdu potřebují a ocení.

Jsme zhruba v polovině. Každý z nich má na sobě červené čáry od cvičného nože, většina zásahů by znamenal smrt v řádu vteřin. Už chápou, že každý bojový sport, byť na špičkové úrovni, je pořád jenom sport. Po tom co selhaly jejich pokusy o obranu před napadením s nožem i bez, ukazujeme „SORUDO“ řešení. Rychle chápou priority přežití, pokyvují a pochvalují si jednoduchost technik. Pohledy jsou už přátelštější, po každé naší radě následuje malá úklona. Respektují a uznávají nás a náš systém. Ani to není nic nového – ale od těchto lidí to potěší dvojnásob.

 

Byli to dobří žáci. Disciplinovaní, odhodlaní a tvrdí k nám i navzájem. Oni vědí že jen kvalitní příprava rozhoduje o přežití. I přes bohaté zkušenosti z výcviku i praxe se nebránili novým myšlenkám, pokud jsme je přesvědčili že je něco lepší (a pište si že přesvědčili 😉 ), přijali to ihned za své. Když měli pochybnosti, ukázali jak by to řešili oni. A když jsme upozornili na chyby a rizika, pokývali hlavou, poděkovali a jelo se dál. Občas přišli s něčím i pro nás novým – kdo vám tady ukáže, jak Narkos proříznou několika tahy nožem všechny hlavní tepny…

Sedí na zemi, ruce od umělé krve, snaží se zaškrtit si „krvácející“ruku. Cenné sekundy ubývají, konec se blíží. Stále ale bojují, v hlavě si přehrávají postupy, co před chvílí viděli. Všichni to berou vážně – vždyť snad každý má v příbuzenstvu někoho, kdo umřel na ulici….
Zdravotka je uchvátila. Nějaké kursy za sebou samozřejmě už mají. Ale jak už to bývá – plno teorie, maximálně dýchání do “anduly”, výjimečně modelová situace, ale o propojení boje a zdravovědy tam nikdo ani neslyšel.

Ledy už jsou definitivně prolomeny. Ve výrazech vidíme úsměvy. Unavené, ale jsou tam. Občas se usměje i M. exvelitel protiteroristické jednotky. (A to je co říct, normálně se usmívá jenom když mu ukážeme nějakou zvlášť destruktivní techniku nebo zakončení 😉 ) O pauzách nastává bratření národů. Vyprávějí se příběhy z praxe, ukazují se zranění. Tu průstřel, tu pořezání, tam probodnutí. Musíme jim přiznat, že v téhle disciplíně nad námi mají navrch. Zpátky ke cvičení. Další 4 minuty mlácení do lap. Pozdě odpoledne, i po několika dnech intenzivního tréninku, jsou neuvěřitelně vitální. Výdrž mají na naše poměry neskutečnou. A to vše ve 2300 metrech nad mořem. Kyslíku je tam citelně méně. Ale vůle ho nahradí 😉

 

Počet nám vyměřených dnů utekl jako voda. Většinu z těchto dnů jsme strávili v tělocvičně. Kromě budoucích instruktorů nám prošla rukama celá řada velmi zajímavých lidí se zajímavými příběhy, jejich realita je náš akční film.Troufám si říct, že SORUDO v každém z nich zanechalo hlubokou stopu. Nejen svou komplexností a technikou, ale i naším přístupem. Nejsme první cizinci, kteří tam jsou. Ale jsme první, kteří s nimi jednají s respektem k jejich kultuře a podmínkám. Americká Delta tam prý občas přijede, ale řeknou jim jen jak dělají všechno špatně, že je nesmí nic naučit, a jedou zase domů.

Loučíme se. Mexičani jsou velmi emotivní. Když k nim proniknete, poznáte to. Bojovník Arturo, šampion MMA a bodyguard. Vypadá jak obživlá socha z Velikonočního ostrova. Podává nám ruku, předává výběrovou Tequilu a má trochu lesklé oči. Všichni se s námi fotí. S Petrem proto, že má u nich respekt jako málokdo, s Kubou proto, že je sympatický, mladý a získal si jejich srdce zájmem o jejich kulturu. A se mnou proto, že jsem dvakrát tak velký jako průměrný Mexičan, prohlásil jsem jejich jídlo za nejlepší na světě a ochutnal všechno, co mi přinesli.

Odlétáme. Máme za sebou kus práce. Máme teď v Mexiku několik žáků a několik instruktorů. Ale hlavně – máme v Mexiku kamarády, se kterými by nebyl problém jít i do pekla. A vrátit se…