Odzbrojení společnosti sníží kriminalitu č.10/12

97x

Aktuálně za nás další mýtus popsal a zpracoval jeden náš nadšený klient z kurzů sebeobrany a jeho práce je natolik dobrá, že jsme se ji rozhodli s jeho dovolením zveřejnit jako jeden z našich mýtů v sebeobraně.

Bylo nám jí také líto zkracovat, proto Vás čeká 12 dílů, které Vám mohou otevřít oči, pokud věříte, že odzbrojení společnosti je cesta ke zvýšení bezpečnosti. 🙂

……..

¨¨………….

„Když zakážeme zbraně legální, vyschne zdroj nelegálních

Zastánci zákazu zbraní věří idey, že pokud zabaví všechny legální zbraně, zločincům v dlouhodobém horizontu vyschne zdroj zbraní nelegálních. Jsou totiž přesvědčení, že všechny nelegální zbraně pocházejí ze zbraní legálních. V ČR je zastáncem této teorie například Strana zelených. Držení automatických zbraní, které použila většina teroristů, je však nelegální již dnes. Očividně tedy pocházely z jiných zdrojů.

Tato myšlenka navíc nefunguje u žádné jiné komodity. Zanikl snad trh s heroinem nebo kokainem po jeho zákazu? Zamezila snad prohibice prodeji alkoholu v USA? Celý organizovaný zločin zkrátka stojí na prodeji nelegálních věcí těm, kteří je poptávají.

  • Zbraně a stát

    Přístup států, které se snaží vyhnout totalitnímu režimu lze popsat citátem George Washingtona „Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat – včetně jejich vlastní vlády.“ Často je v této souvislosti zmiňováno  i prohlášení George Orwella, který po osobním angažmá ve španělské válce proti silám generála Franca prohlásil, že „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“

    Podstatně varovnější je však druhý přístup. Ten lze charakterizovat citátem Mao Ce Tunga, že „Veškerými zbraněmi musí vládnout strana, aby takto žádné zbraně nemohly nikdy být použity proti ní“ a Adolfa Hitlera. Ten prohlásil, že „nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat, je dovolit podrobeným rasám držet zbraně. Historie ukazuje, že všichni dobyvatelé, kteří dovolili podrobeným rasám držení zbraní, si tím připravovali vlastní pád.“

     

    Každý diktátor v dějinách věděl, že jedním z prvních kroků musí být odzbrojit obyvatelstvo.  Věděli to například Britové, když chtěli odzbrojit americké kolonisty. Jednou z rozbušek Americké Válka za nezávislost tak byl britský zátah na zbraně, před kterým ovšem kolonisty varoval Paul Revere.

    Věděl to i již zmiňovaný Adolf Hitler, když se nechal slyšet, že „kdyby měla každá židovská a protinacistická rodina pušku Mauser, 20 nábojů do ní a vůli je použít, byla by NSDAP málo známou kapitolou v historii Výmarské republiky“. V roce 1935 tak přestaly být židům prodlužovány povolenky k držení zbraně. To mělo vést k jejich postupnému odevzdávání, aniž by vypukla panika. V roce 1938 pak přišel definitivní zákaz pro držení jakýchkoliv (i bodných, úderových,..) zbraní židy.

    V RSFSR byly v roce 1918 zakázány zbraně všem nekomunistům. O jedenáct let později přibyl i zákaz nožů.

    V Turecku byl restriktivní zbrojní zákon přijat v roce 1911. Pro jistotu byla však ještě několik měsíců před plánovanou genocidou Arménů stanovena arménské samosprávě kvóta na zabavené zbraně, které musela „svým“ Arménům zabavit a odevzdat Turkům. Pokud ji nanaplnila, byla popravena za „nelegální shromažďování zbraní“. Silná to motivace.

    Soukromé vlastnictví zbraní rovněž zakázal v roce 1957 Mao v Číně či Milton Obote v roce 1970 v Ugandě. Aminova tajná policie o 3000 mužích a pětadvacetitisícová armáda mohly vyvraždit 300 000 lidí jen proto, že tito byli odzbrojeni.

    Pokud tedy začne stát zabavovat zbraně slušným lidem, zpravidla tak činí proto, že se chystá dělat věci, které by i obyvatele, kteří se naprosto nemíní účastnit nějakých bojů, dohnaly k povstání.

     

    Častým argumentem státu pro odzbrojení svých občanů bývá tvrzení, že zbraně nepotřebují, protože o jejich bezpečnost se plně stará on. Jen máloco může být vzdálenější pravdě. Policie tu ze své podstaty není proto, aby „pomáhala a chránila“. Policie je především nástrojem represe nikoliv prevence. Přes pátý největší počet policistů na jednoho občana v Evropě (1:263), nemůže policie takové množství obyvatel ochránit před nahodilými událostmi. V situaci kdy jde o vteřiny, přijede pomoc během minut. Policie zpravidla dorazí na místo, když už je po všem a pokusí se najít a usvědčit pachatele. Možná.

    Kdyby tento koncept „smlouvy se státem“ fungoval, neměly bychom loni  ve statistice kriminality hodnotu 247 628.